Příběh•Vnitřní záležitost II

16. prosince 2008 v 21:53 | -MisS-MaSh- |  PříběHy
Zíral jsem, jak to měli zmáklé. Žádné zbytečné emoce, stručně, věcně, jasně. A podle pravidel. Skoro by se tím mohli živit, napadlo mě, když mě začali vyšetřovat. Žádná jména, místa, adresy, čas, nic identifikačního nesmělo být uvedeno, chtěli vědět, pouze CO jsem udělal. A já si to hned po té první otázce vduchu zopakoval:
Click Celý Článek :)

"Co jsem kurva udělal, a co si vlastně myslím, že dělám teď?"
Oranžové světlo slabé žárovky nad námi se mísilo s kouřem.
"Takže co?" pobídl mě Mistr a postavil přede mě malou vodku. Zvolna jsem vydechl a obrátil ji do sebe. Buď se vyzpovídám teď a tady, nebo to ze mě vyleze dřív či později někde na fízlárně.
"...dělal jsem...," pozoroval jsem své třesoucí se prsty, "...svinstva...".
Ta slova protla ticho, které mě ještě před okamžikem plně prostupovalo. Absolutní profíci, hned byli v obraze. Ani ode mě nechtěli odpovědi celou větou, jak náš ředitel na základce. A já byl za to vděčný. Jistěže jsem věděl, proč jsem tady, ale nikdy jsem se o tom neslyšel mluvit, nedokázal jsem to pojmenovávat.
"Kolik lidí?"
"Jak lidí?" nemoh jsem se zaboha rozjet, potřeboval bych něco jako nakopnout.
Josef se ke mně naklonil, jeho upřený zrak se mi vpíjel do žil: "Kolik lidí máš na svědomí?"
"Asi....asi šest...řekl bych..."
"Jak asi?"
"Šest," obrátil jsem do sebe další vodku.
"Přežili?"
Co je tohle sakra za otázky? Jsem snad masový vrah? Jediný pohled na Mistra, a přešla mě ironie.
"Jo, jasně, přežili. Proč by neměli přežít... já je nezabil nebo tak.... jen jsem je..." sáhl jsem po poloprázdné lahvi na stole, ale týpek po mé levé ruce ji uchopil dřív a odsunul z mého dosahu. Jak "jen"? Vybal to naplno!
"Co byli zač? Staří, mladí, muži, ženy, příbuzní, cizí...?"
Zaujalo mě, že víc než CO je zajímalo KOMU.
"mm... mladší, mladší než já, o pár let... cizí, neznal jsem je, neměl jsem je znát, ... nemělo mi na nich záležet," proboha, ať už je tohle za mnou, "tři kluci a dvě holky."
Josef se vymrštil a vlepil mi ránu hřbeten ruky, až mi zaduněla čelist. Pochopil jsem sakra rychle: "čtyři kluci a dvě holky, splet jsem se, nedošlo mi to..."
Za každého řez. Jeden, druhý, den za dnem, už to dál sám nedám, musí to ven. To, že mě tihle přijali do exekučního procesu, bylo mé největší štěstí.

Výslech byl nekonečný a já ho děsně protahoval. Nakonec i to CO ze mě vylezlo. Skoro se mi nechtělo věřit. Jenže to nejtěžší teprve mělo přijít.
"Víš, proč jsi to dělal, nebo tušíš to aspoň?"
Zakýval jsem hlavou a do sliznic mi stoupal tlak.

"Musel jsem," řekl jsem jednoduše. Jak jinak? Bylo to ve mně, sám jsem si to nevybral. Musel jsem.

Když jsem se slyšel, jak pronáším ta dvě slova, všechno se ve mně náhle vzepřelo. Zmlaťte mě, udělejte něco, ať konečně přestanu lhát, ať konečně kápnu božskou, a zejména sobě: "CHTĚL JSEM! POKAŽDÉ JSEM TO CHTĚL!! A DĚLALO MI TO SAKRA DOBŘE.... A DĚLÁ MI TO DOBŘE POŘÁD, KDYKOLI SI NA TO VZPOMENU!!!"

Přestal jsem vnímat svět ozářený oranžovým světlem slabé žárovky. Spustil jsem hlavu do dlaní a vedl k sobě bilantivní řeči: Jseš zrůda, skutečná zrůda. Udělals to šestkrát, uděláš to znovu. Doufej, modli se a vzývej boha, ve kterého nevěříš, že tihle tady tě dokážou z toho dostat.

...a jestli to nedokážou...

Ne, musí to nějak jít! Ať vynesou ortel, zaplatím jakoukoli cenu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama