Příběh•Something

16. prosince 2008 v 21:50 | -MisS-MaSh- |  PříběHy
Okolo mne se začíná měnit dost věcí, ale co mě těší je fakt, že některé zůstávají beze změny.
Click Celý Článek :)


Sednu si se svým vysokoškolským diplomem, čírkem na hlavě, potkanem na rameni a pár náušnicemi k počítači a donutím se vám napsat pár řádků o tom, co mě poslední dobou zaujalo a proč a hlavně jak to funguje.

Takže mezitím, co mi Gemini rozkousal nové tričko z Rockshopu (the Exploited, byli ve slevě za neskutečných 270 Kč,-…no neberte to…), málem překousl kablík od klávesnice a já se polil instatní kávou, zkoušel jsem se nějak koncentrovat na výstižné líčení následujícího příběhu:

Je středa, kolem čtvrté odpoledne a venku praží slunce a to i přesto, že kdyby můj teploměr neměl OLED display, tak by jeho ručička ukazovala -10C°. Je totiž březen a zima by se podle pranostik měla chýlit ke konci, jenže skutek utek.

Cítím se jako kus hovna.
Vlastně ne, cítím se jako budoucí kus hovna, kterému ještě pořád něco chybí. Něco, co definitivně nastartuje mizernou náladu na dlouho dopředu.
Gina právě odešla. Asi to bude tím.

Možná to bude taky tím, že než odešla, řekla že už se nevrátí a že už měsíc má někoho jiného. Možná to bude taky tím, s jakou lehkostí mi to oznámila.
Skoro jako kdyby vám řekla, že jde do sámošky pro 10 rohlíků, fazole a cigára.

Je fuč.
Definitivně.

Už mi zmizela z dohledu, přešla přes most a dostala se na druhou stranu nábřeží, kam ještě svítily poslední paprsky slunce. Teď už se mi ten sytě oranžový odstín nelíbil tak moc. Taková blbost.
Teď už je pátek. Nálada stojí fakt za hovno, kdyby do mě řezal, vykrvácel bych. Ale možná, že by se s mou krví z těla odplavil i smutek, který určitě způsobují v ní obsažené hormony. Nemůžu být přece zase tak daleko od pravdy.

Sedím před zrcadlem v koupelně na vaně na jejím rohu a hladím si předloktí, stanovené mou momentálně pevnou a odhodlanou vůlí k přeřezání žiletkou...V bytě je takové ticho, že slyším tlukot svého srdce a tikot hodin z obývacího pokoje. Jedna vteřina plyne za druhou a já se propadám do depresí a stavů připomínajích migrénu a schizofrenní záchvat zároveň.
Bolí mě celý člověk.
Veličina uplynulého času se stává neznámou a já už cítím jenom studenou žiletku, pokradmu sledující mé žíly, slintající chutí se jich dotknout zevnitř, pohladit je, ochutnat teplo mého masa a pocítit sevření rozříznuté kůže.

Chladný ocelový plíšek se pomalu zařezává do ruky a odděluje od sebe buňky,jež tvoří mou ruku a dávají ji podobu. První vlna bolesti přechází a nastupuje pocit nutnosti, velké potřeby se zabít, nebo si alespoň ublížit tak moc, abych si později uvědomil, jak blízko jsem měl ke smrti.

Kdyby se někomu zdálo, že to nemá souvislost, tak má pravdu, ale jen napůl.

~ Samozřejmě nikdo nechce, aby se tu kdokoliv řezal, ŽE? ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama